OSTAŠOV a HORNÍ SUCHÁ

1250 – 2013

(k.ú. Liberec - Ostašov a Horní Suchá dříve také Berzdorf a Ober-Berzdorf)

 
 

První zmínka v historii je z poloviny 13. století, kdy na území vzniká slovanská ves. Jejím zakladatelem byl jistý Stach, nazývaný také Ostach, Stašek, přeneseně pak Wostassow. Původní obyvatelstvo bylo ale válkami vypuzeno a ves po zhruba deseti letech zaniká.

Znovu byla obec založena pány z Bíbrštejna přibližně v polovině 15. století. První konkrétní zmínka pod českým názvem Ostašov pochází z roku 1545 a pojednává o mezním sporu mezi grabštejnským a libereckým panstvím. O území se zde totiž dělí dva rody - Bibrštejnů a Donínů.  Za hranici byl tehdy přijat Ostašovský potok, čímž došlo k rozdělení obce na části - Berzdorf (Ostašov) a Ober Berzdorf (Horní Suchá, resp. Horní Ostašov), protože u Hrádku n. N. už jeden Berzdorf byl.  Obec byla také nazývána  Bertelsdorf nebo Bertholsdorf (Berní rula). Bohuslav Balbín ji nazýval Bertrandi villou - tedy Bertrandovou vsí. Tento název zřejmě souvisí se jménem Berthold, není však jisté, zda jde o jméno zakladatele, nebo jej přinesli první osadníci z původní vlasti. Potok později představoval hranici i mezi libereckým a chrastavským okresem. V současné době tvoří jen hranici pomyslnou, protože obě části dnes spadají pod stejný okres (liberecký).

Eduard Clam Gallas

Po úmrtí posledního příslušníka panství Bíbrštejnů připadá území Ferdinandu I., který jej v r. 1558 prodává slezskému šlechtici Bedřichovi z Redernu. Ten v r. 1621 - po bitvě na Bílé hoře nuceně opouští zemi a jeho majetek kupuje Albrecht z Valdštejna, kterému patří až do jeho smrti v r. 1634. Nemá právoplatného nástupce, proto rozhodnutím soudu připadá území hraběti Janu Matyášovi Gallasovi. Poslední z rodu Gallasů umírá v r. 1757. Majetku se ujala jeho manželka Anna Marie z Collona-Felsu. Po její smrti v r. 1759 připadá majetek synovi Kristiánovi Filipovi z Clamu, jehož poslední potomek umírá v r. 1830.

V té době spravují obec rychtáři. Jde o dědičný úřad, rychtář je osvobozen od roboty a zvykem je, že mívá krčmu. Po husitských válkách byla ves opuštěná a vypálená, Jen se postavila na nohy, přišla třicetiletá válka a Ostašov se znovu měnil na spálenou zem. Od r. 1630 je rychtářem Klemens Kraus. Po něm přebírá úřad Jakob Hübner, jehož potomci spravují území až do smrti posledního nástupce majitele panství (1636 – 1830). V tomto období zde také zakládá panský hejtman Joachim Ulrich z Rosenfeldu poplužní dvůr, který pro nehospodárnost rozděluje zpět na malé parcely Kateřina z Rederdnu, které následně prodává. Rozvíjí se zde domácí tkaní plátna a v r. 1630 na území již žije 9 tkalců.

21. dubna 1757 se na ostašovských polích strhla velká bitva sedmileté války, kdy proti sobě válčily rakouské a pruské armády (Marie Terezie s Fridrichem II.bojovala o území Slezska), každá o síle více než 16 tis. mužů, což má pro území nedozírné následky. 

V roce 1813 se na ostašovských polích utábořili Francouzi a obec zbídačili rabováním. Aby toho nebylo málo, v r. 1866 vtrhli do Ostašova Prušáci, kteří brali dům od domu, co našli. Při návratu z válek se nastěhovalo asi 620 mužů k místním občanům do domů a obec přišla díky této nucené pohostinnosti o 2.632 zlatých a 3 krejcary. Vládl zde tyfus a cholera, kterým padlo za oběť 110 místních lidí.

Za válečná utrpení v sedmileté válce dostala obec v roce 1770 odškodnění. Z těchto prostředků nechali občané vystavět v r. 1771 dřevěnou kapli, kterou zasvětili sv. Vojtěchovi a zakoupili do ní zvon ulitý mikulášovickým zvonařem Josefem Pietschmannem. Do té doby chodili na bohoslužby do blízkého Liberce. Kaple sloužila až do r. 1827. U domu čp. 45 pak byla ještě zbudována malá kaplička a před domem čp. 32 postavil Josef Seibt v r. 1852 kříž.

Postupem času kaple zchátrala, proto byla v letech 1832-1833 přestavěna na zděný kostelík. Stavbou byl pověřen stavitel F. Effenberger na přání majitele panství Kristiána Kryštofa Clam-Gallase. Původně byly nad vchodem rozšířeného kamenného kostelíka zazděny na věčnou památku dvě dělové koule ze sedmileté války.  Kostelík byl renovován roku 1880 a během oprav byly dělové koule odstraněny. O sedm let později se přistavila sakristie, instalovaly nové varhany pocházející z Žitavy a nový oltářní obraz - triptych sv. Vojtěcha, sv. Josefa a sv. Antonína. Další renovace kostelíka je zaznamenána v r. 1913. Tyto opravy byly financovány z kostelních sbírek, vymalování interiéru a lavic zajistilo liberecké arciděkanství.

Ostašov patřil pod libereckou farnost, Horní Suchá pod farnost chrastavskou. Tam také byli pohřbíváni zemřelí až do roku 1787, kdy byla obec přifařena k Liberci. Roku 1834 vydal liberecký panský úřad zákaz pohřbívání a smuteční obřady se tak začaly konat ve Stráži nad Nisou a v Janově Dole. Vlastní ostašovský hřbitov vysvětil 19. října 1871 liberecký děkan Franz Simm. Tím byl problém s pohřbíváním vyřešen. Vzhledem k tomu, že zde převažovalo německé obyvatelstvo, nacházely se zde německé hroby a hrobky, které prakticky tvořily celou obvodní zeď hřbitova. Dnes je hřbitov oplocený a náznak „zdi“ tvoří poslední tři hrobky směrem zády do silnice vedoucí z Ostašova na Karlov. Německé obyvatelstvo se po válce vystěhovalo, nebo bylo odsunuto a o hroby se neměl kdo starat a tak postupně chátraly, nebo byly strženy. Několik posledních německých hrobů lze spatřit i dnes, ale většinou se už ani nedočtete, kdo tam leží.

Škola byla vystavena v letech 1814-1815, když zemřel první úředně jmenovaný učitel Anton Hübner, který učil ve vlastním domě čp. 19 od r. 1771. Předtím se učili jednotlivci podle možností u lidí znalých psaní, čtení a počtů.  Původně zde fungovala jen jednotřídka, zřízení druhé třídy bylo povoleno od r. 1872 a musela být umístěna v domě Josefa Schwarze. V r. 1879, byla postavena nová a větší škola, která byla vysvěcena 1. 9. 1879. Za první republiky přibyla budova v Žákovské ulici, ve které je dnes umístěn první stupeň. Dvoutřídní škola se tak změnila na pětitřídní národní školu a od počátku školního roku 1955/56 na osmiletou, dnes devítiletou.

V obci krátce funguje přádelna, od r. 1832 vápenka, byla zde pila i výrobna nábytku a na ostašovském potoce klapal mlýn pana Scholze, postavený r. 1842. V letech 1855 – 1868 spadá území pod okresní hejtmanství, v letech 1868 – 1919 pod okresní správu politickou a od r. 1928 pod okresní úřad. Prvním zmíněným starostou byl pan Josef Mittig, mlynář z domu čp. 47. Jeho nástupcem byl pan Franz Michler z čp. 51. Skupinový vodovod byl do Horní Suché zaveden v letech 1929 až 1930.

V Horní Suché je zaznamenán největší rozmach v roce 1880, kdy je zde evidováno 734 obyvatel.  Ostašov vykazoval v té době 480 obyvatel, jejichž počet se ale do r. 1910 zvýšil až na 707. V roce 1930 vykazoval Ostašov již 799 obyvatel a 96 domů. Bylo zde evidováno 1 jednatelství, 1 trafika, 1 mlýn, 2 autodopravci, 1 povozník, 2 pekaři, 6 hostinců (například pohostinství U Mariina pramene, U posledního feniku či Widmannovo blaho), 2 obchody se smíšeným zbožím, 2 obchody s uhlím, 2 malíři pokojů, řezník, holič, malíř porcelánu, parketář, kovář, obuvník, truhlář, velkoobchod s vínem a šampaňským.

V letech 1914 – 1918 byl na území dnešního letiště směrem k Machnínu zajatecký tábor, kam byli internováni především ruští a italští váleční zajatci. Komplex se rozkládal na 84 hektarech, tvořilo ho více než tři sta objektů (baráky mužstva, marodky, jídelny, kuchyně, strážnice, umývárny) a byl schopen pojmout až 55 tisíc osob. Několikrát během války se stalo, že toto "barákové město" mělo přechodně více obyvatel, než Liberec. Po válce tu krátkou dobu působily české oddíly, v roce 1921 byl však tábor zrušen, rozebrán a z pozemků se opět stala pole. Jedinou památkou na tuto kapitolu v historii Liberce se stal právě zmíněný vojenský hřbitov, kde svůj poslední odpočinek našlo 678 ruských a italských zajatců. Na každém hrobě bývala cedulka se jménem, ty se ovšem nedochovaly. Od roku 1995  je tato plocha vyhlášena významným krajinným prvkem. Hřbitov byl v roce 2001 rekonstruován, je pečlivě udržován a v současné době působí velmi důstojným dojmem.

V roce 1900 dne 17. 8. projel Ostašovem první vlak na nově vystavěné trati, jejíž stavba byla zahájena v r. 1899. Nové spojení umožnilo právě vzniklé akciové společnosti RAF (Reichenberg Automobil Fabrik) postavit poblíž svou továrnu, Výroba byla zahájila v r. 1907, v roce 1913 se stala továrna součástí mladoboleslavské firmy Laurin & Klement. Ta se v roce 1925 dále spojila se Škodou Plzeň. Dne 1. 1. 1958 vznikl jednotný podnik Liaz, ke kterému byl přiřazen také podnik Slévárna v Liberci - Ostašově.  Ta svojí výrobu ukončila v r. 2010.

Po Mnichovské zradě v r. 1938 se stává území součástí říšské župy Sudety. V r. 1939 zvolen starostou spojených obcí Horní Suché a Ostašova pan Alfred Michler. Obce byly sloučeny k datu 1. 1. 1944, kdy se starostou stává pan Engelbert Antusch. Během 2. Světové války je plánována dálnice do Německa, která měla vést od restaurace „Zum letzter Pfennig“ (U posledního Feniku) směrem na Machnín. Původně započatá stavba byla přerušena hned v začátcích a dnes po ní zůstaly stopy v podobě vzrostlého náletu na zamýšlené trase. Jediným viditelnějším pozůstatkem je vyvýšenina v Křižanské ulici, na níž bylo později vybudováno nohejbalové hřiště, které se využívá dodnes.

Po osvobození v květnu r. 1945 vzniká místní samosprávní komise a německé obyvatelstvo je od června 1945 odsouváno. V r. 1946 vzniká místní Národní výbor. Jeho předsedou je řídící učitel Jan Němec. V roce 1955 se škola mění na osmiletku a ředitelem se stává pan J. Kratochvíl. Přicházejí noví osadníci, vzniká mateřská škola, hasičský spolek, Divadelní a vzdělávací spolek Jiřího Wolkera, Spořitelní a záložní spolek Kampelička. Byla otevřena veřejná knihovna.

Od r. 1948 se dostávají k moci komunisté a na území v r. 1950 vzniká JZD, které živořilo až do r. 1965, kdy je změněno na plemenářský podnik Ostašov, který od r. 1976 spadal pod státní statek.

Od 1. 1. 1963 je území Ostašova přidruženo k Liberci jako jeho XX část. Horní Suchá tvořila s Ostašovem dlouho jednu obec. S Libercem byla sloučena v roce 1976 jako jeho XXII část.

V 70. - 80. letech vzniká v Horní Suché zahrádkářská osada, která je dodnes využívána.  1. května 1995 byl vyhlášen na úpatí Ještědského hřebenu přírodní park Ještěd, který částečně zasahuje do horní části k. ú. Horní Suchá. Zaujímá plochu 93, 6 km2 a 63, 7% plochy parku zaujímají lesy. Železniční spojení dnes využívá rozsáhlý kovošrot, koncem osmdesátých let ve Šrámkově ulici zbudovala své velkosklady Jednota. Dnes přešly do soukromého vlastnictví firmy JIP. Dopravní spojení je zajišťováno autobusem městské hromadné dopravy linkou č. 16. 

Původně na území převažovala zástavba zemědělskými usedlostmi podél staré cesty a to postupně od Růžodolu směrem na Ještěd. Později je preferováno ulicové zastavění a jakýsi střed obce se tvoří nedaleko železniční stanice. Zařízení mají obě obce společné - hostinec, základní i mateřskou školu a kapličku sv. Vojtěcha. Pro obě obce se ujednotil název Ostašov až po roce 1945. Katastrální hranice a oddělené číslování domů však zůstalo v platnosti dodnes. V posledních letech počet obyvatel opět přibývá a to díky dobré dopravní dostupnosti. Dnes probíhá v této městské části expanze výstavby nových rodinných domů, přitom by měly být zachovávány plochy venkovského rodinného bydlení a charakter rozptýlené zástavby.

Obvykle se název Ostašov používá pro celek, který obsahuje katastrální území Ostašov a Horní Suchá. Do obou těchto částí zasahuje Přírodní park Ještěd (vyhlášen r. 1995) a to v místech, kde květnaté louky přecházejí v les. Posláním parku je zachovat a ochránit ráz krajiny s významnými přírodními a estetickými hodnotami. Ostašov si díky tomu zachovává přírodní ráz krajiny a venkovský charakter. 

Mezi významné přírodní hodnoty patří dvě památné Lípy (Tilia cordata), jedna  u domu č.p. 24 a druhá u domu č.p. 44, obě v ul. Šrámkova. Při procházce zdejší přírodou můžeme vidět některé druhy zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů: Na začátku léta, na loukách pod lesem a podél potoka, kvete vstavačovitá bylina Vemeník zelenavý (Platanthera chlorantha).  Taktéž se zde poměrně hojně vyskytuje z obojživělníků Ropucha obecná (Bufo bufo), zaznamenán byl i výskyt Čolka velkého (Triturus cristatus). Zahlédnout můžete i zástupce třídy plazů   Užovku obojkovou (Natrix natrix). Na lukách můžete dnes stále vzácněji spatřit Koroptev polní (Perdix perdix) a spíše slyšet, než vidět, večer či v noci Chřástala polního (Crex crex). A pokud budete pozorovat oblohu a budete mít trochu štěstí, můžete se i dočkat vynikajícího letce a lovce, dravého ptáka Jestřába lesního (Accipiter gentilis).

Vytvořeno:  27. 7. 2011 - Podklady:    Wikipedie, studentské stránky o hotelnictví a cestovním ruchu, Státní oblastní archiv v Litoměřicích, pobočka Liberec, Archivní materiály a dokumenty poskytnuté místními občany

Zpracovala: P. Haidlová 


 

Článek z Libereckého deníku z r. 2009

Ostašov, Horní Suchá a Karlinky představují tři sídelní celky, rostlé, to znamení vzniklé, bez společného urbanistického záměru, dnes navzájem propojené cestami vedenými po vrstevnicích ještědského úbočí a železnicí na Českou Lípu. Rozhodující pro jejich utváření byly však v minulosti komunikace, které jimi probíhají po spádu a směřují k Liberci. Zajímavý útvar představuje Ostašov, poprvé doložený pod českým názvem roku 1545. Jeho osídlení přímo navazuje na sousední obec Horní Suchou (původně zvanou Horní Ostašov).

Obce dělil potok

Obě obce od sebe dělí Ostašovský potok, představující hranici bývalých sousedních okresů libereckého a chrastavského. Také u Ostašova převažuje ulicové zastavění, pouze v prostoru nedaleko železniční stanice se vytváří jakýsi střed obce, v němž je umístěno i základní vybavení, hlavně hostince a obchody.

Na ostatních se podílí s Horní Suchou. Původní zastavění převážně zemědělskými usedlostmi se řadilo podél staré cesty vedoucí od Růžodolu I přes Ještěd a časově postupovalo od Růžodolu I směrem k Ještědu. Výstavbou železnice na Českou Lípu v roce 1900 došlo sice k předělení Ostašova na dvě části, obec však získala zlepšení dopravního spojení. Železniční trati se do značné míry přizpůsobilo vedení nových komunikací, vyrovnat se s touto překážkou se však dodnes nepodařilo.

 

OSTAŠOV

V minulém století byl vzrůst obce nepatrný. Poněkud ho povzbudilo založení několika průmyslových závodů, hlavně továrny na automobily značky RAF, která se změnila na slévárnu, patřící dnes k podniku LIAZ. Slévárna se nachází již na bývalém katastru Růžodolu I. Od roku 1880, kdy měl Ostašov 480 obyvatel, se do roku 1910 zvýšil tento počet až na 707. Za první světové války zde byl vybudován zajatecký tábor pro asi 50 tisíc zajatců, po němž zůstal hřbitov uprostřed polí v Horní Suché.

Období největšího rozkvětu zažil Ostašov za první republiky, kdy zde bylo postaveno několik skupin obytných, většinou rodinných domků, navazujících jednak na původní zastavění, jednak umístěných podél nových ulic, naznačujících snahu po propojení se sousedními Karlinkami.

Část Ostašova se zaměřovala na výstavbu skladů

V roce 1930 vykazoval Ostašov 799 obyvatel v 96 domech. Při výstavbě po roce 1945 byla značná část Ostašova, sousedního Františkova a Karlinek pro své výhodné terénní podmínky a možnost přivedení železniční vlečky z ostašovské stanice určena pro soustředěnou výstavbu výroben a skladů, se společným základním vybavením.

Další rozvoj se předpokládá podle studie MUS z roku 1971 v poněkud soustředěnější podobě hlavně v okolí středu obce. Kulturně společenským střediskem se má po plánované přístavbě stát stávající hostinec před stanicí ČSD. Ostašov se stal v roce 1963 součástí Liberce jako XX. čtvrť, a tím se pouze administrativně potvrdila již mnoho let předtím prokázaná skutečnost. V roce 1961 měl 100 domů s 554 obyvateli.

 

HORNÍ SUCHÁ

Tvořila původně se sousedním Ostašovem jednu obec a je uváděna již v roce 1545. Při vytvoření soudních okresů libereckého a chrastavského, jejichž hranice vedly podél Ostašovského potoka, se rozdělila na Ostašov a Horní Suchou. Přesto obě obce prožívaly stejné osudy a stejný vývoj. Původní osídlení sledovalo směr starých cest, vedoucích od jihozápadu k severovýchodu, ve směru potoka. Nejvyššího počtu obyvatel 734 dosáhla obec v roce 1880.

Lidi přitahoval liberecký průmysl

Od té doby můžeme sledovat neustálý úbytek obyvatel, způsobený přitažlivostí Liberce a průmyslu zakládaného na jeho území. Ve středu obce, který můžeme považovat i za střed Ostašova, byla v roce 1879 postavena škola, společná pro Horní Suchou i Ostašov. Kaplička sv. Vojtěcha vedle školy vznikla v roce 1833 na místě staré dřevěné stavby z roku 1771. Oživení stavebního ruchu po první světové válce se zde projevilo celkem bezvýznamně, takže počet obyvatel z 510 v roce 1921 stoupl do roku 1930 na 543.

Obec měla převážně zemědělský charakter

Převážně zemědělský charakter obce zůstal zachován i po roce 1945. V roce 1970 měla Horní Suchá 70 domů se 303 obyvateli. Po sloučení s Libercem v roce 1976 se stala jeho dvacátou druhou čtvrtí.

celý článek najdete zde